Vítejte a těším se na Vás.


Kopretina

24. března 2012 v 12:00 | Kolektiv blogových kamarádů |  Duše

Kopretina...


Soutěžní veršíky Mrkající

Kopretina není líná
za sluncem svou hlavu vypíná.
sice krasně nevoní,
ale bolavé srdce zahojí.
Při pohledu na ní,
srdce k lásce svádí.

Bílé květy kopretiny,
občas osud napoví.
Ptáme se jich často rádi,
má mě rád - co odpoví ?

Když kvetou bílé kopretiny,
děti už vyhlíží prázdniny.
Kohoutek, zvonek, kopretina,
kytice do vázy a žádná jiná.

Kopretina bílá
mému srdci milá.
Za klobouček si ji dám
a k tomu si zazpívám.

Plná louka kopretin,
je to jako padlý sníh.
To není sníh, vždyť je jaro,
to kopretin je tu plno.

Kopretin když přijde čas,
létem voní to tu zas.
Než přijde čas pro sečení,
je tu pěkné poležení.
Do nebe se díváme,
s květy kolem zpíváme.

Kopretin je celá louka,
každý na ně rád se kouká,
štíhlé jako manekýny jsou,
potěšení oku přinesou.

Přišlo léto do krajiny,
v lukách kvetou kopretiny.
Ke slunci něžné kytičky
zvedají bílé hlavičky.

Až rozkvetou louky,
budou pole bílých kopretin,
natrhám ti kytici, proč ?
To ty dobře víš.

Kopretiny na louce,
mají bílé hlavičky,
žluté očko uprostřed,
a zelené nožičky.

Má mě rád či nemá rád,
kdopak na to odpoví?
Odpověď zná kopretinka,
kvítečky ti napoví.
Má mě rád, nemá mě rád,
má mě rád, nemá mě rád.

Mám mě rád či ne,
kdopak na to odpoví?
Jdu si loukou plnou květů,
jak to zjistit, kdo to ví?

Plno květů na té louce,
uprostřed jak sluníčko.
Okraje jak nevěstinka,
řekneš mě to kytičko?

Mé jméno je kopretina,
proč se na to ptáš?
Zda rád tě má tvůj milý,
odpověď si sama dáš.

Můj květ se k tomu nabízí,
stačí jen okvětní lístky otrhat,
a při tom si říkat, má mě rád, nemá
a vše si dobře spočítat.

Když jsem našel svoji milou,
dal jsem jí kopretinu bílou.
Potkala jsem dneska Ninu,
nesla bílou kopretinu.

Louka už je zelená,
kopretina bělavá,
Větřík si s ní hraje,
kopretina,
ta se chvěje.

Trhám lístky kopretiny,
má mě nebo nemá rád?
Miluje mě nebo chce být dál,
jenom můj kamarád?

V hlavě jeden krásný obraz mám,
oddávám se dávným vzpomínkám.
Dřevěný stůl, na stole džbán,
ve džbánku kopretiny,
ta skromná kvítka Vysočiny.

Babička moje,
od pletení oči zvedne,
tak modré a jasné,
že v temné světnici je jako ve dne.

Sedíme spolu,
u jednoho stolu a pijeme bílou kávu,
chudince, oči se klíží, hlava jí klesá,
o stůl si opře svou bílou hlavu.

Krásnou sobotu.

 


Aktuální články

Reklama